Říká vám něco podlahové topení suchý systém? Jestliže jste o tomto současném fenomenálním objevu nic neslyšeli, pak by vás možná zajímaly následující řádky. Podlahová vytápění se již desítky let zhotovují tak, že se položí (zjednodušeně řečeno) na podlahu topné hadice, svinou se do požadovaného tvaru několika topných okruhů a poté, co se zapojí do rozdělovače a zprovozní, zalijí se několik centimetrů silnou vrstvou betonu. Předesíláme, že jde o beton litý, z betonážního mixu, a že jeho hmotnost je standardní pro betonové konstrukce, tedy počítejte se zátěží několika stovek kilogramů v jedné místnosti.
Toto řešení disponuje dvěma zásadními nevýhodami – za prvé je beton ukrutně těžký, takže si toto nemůžete dovolit využít například v podkroví, kde jsou omezené možnosti co se týče nosnosti podlahy. A za druhé – jestliže dojde u některé z hadic k perforaci a uniká voda do podlahy, musíte beton vybourat a dům proměnit ve staveniště plné hluku a prachu. A právě tyto problémy doslova hází za hlavu suchý systém pokládky. Namísto betonu se využívají systémové desky z vysokohustotního polystyrenu, ty jsou zhotoveny se speciálními zářezy pro topné hadice, s nimiž vytvoříte v podstatě totéž, co v původní betonové verzi, s tím rozdílem, že je toto podlahové topení lehoučké a navíc snadno opravitelné.
Na systémové desky se pokládají cemento- (nebo sádro) vláknité desky a na ně pak už jen finální podlahová krytina, načež v případě nějakého defektu snadno podlahu rozeberete i bez složitého bourání betonu. Tohoto řešení podlahového vytápění se navíc můžete chopit sami i bez stavební firmy a pokládku zvládnout během víkendu, není to obtížné a poradí si s tím každý šikovný kutil. Necháte pouze zapojit a oživit topné okruhy instalatérem a ten vám pak také topení připojí do rozdělovače a rozdělovač následně k topnému zdroji, například k plynovému kotli, tepelnému čerpadlu nebo ke krbovému výměníku.
